25 let od Sametové revoluce

Pokaždé, když se rozhoduji napsat další článek, dávám si jeden jediný zákaz. "Nebudeš psát o politice". A je to tady! Dnes poruším svůj slib, protože 25 – té výročí od Sametové revoluce je dost silný důvod. Zároveň tady mohu s určitostí potvrdit, že u mne se to stává max. jednou za 10 let ... :-)

25 let v kontextu dějin znamená pouhý zlomek času, avšak tento zlomek ovlivnil životy této generace zcela zásadním způsobem.  Mně bylo v listopadu 1989 necelých 12 let, politiku a celkové uskupení v ČR jsem začal výrazněji vnímat až po nástupu na VŠ, kdy jsem se o sebe musel začít trošku starat. Tehdy jsem si začal propojovat souvislosti našeho politického nastavení. Informace jsem čerpal hlavně z politických TV debat, nejrůznějších novinových rozhovorů a porovnával si, jak moc se tyto informace shodují s našimi životy a každodenními starostmi.
Jak šel čas ..., tak jsem zjišťoval stále více a více, jak ta mediálně popisovaná realita se podstatně liší od toho "běžného" života. Při zpětném hodnocení této periody je zřejmé, že některé události člověk vnímal pouhým okem toho kterého dne, a že v porovnání s dvacetipěti lety se jednalo o pošetilosti. Přesto se neubráním dojmům, že šlo udělat víc. Že kdyby zapálenost lidí pro budoucnost této země byla větší, tak jsme mohli sklidit daleko více plodů. Co mi však vadí snad ještě daleko více je fakt, že ani tolik času nestačilo k tomu, aby se lidé v této zemi k sobě naučili slušně chovat. Že je mnoha lidem cizí být k ostatním ohleduplný (nikoliv však blbý), pomáhat si v situacích, kdy je ta pomoc důležitá a hlavně pokud se nám dějí nějaká příkoří, tak se jako národ spojit a říct to soudržně nahlas.
V těchto dnech se v našich médiích objevilo mnoho rozhovorů s lidmi, co měli co společného s převratem v roce 1989 a následujícími lety, kdy docházelo k transformaci naší ekonomiky. Je zajímavé si uvědomit, jak se názory těchto lidí liší, jak odlišně může každý z nich vnímat polistopadové události.
Za povšimnutí stojí i fakt, jak se některé informace dostávají na světlo světa až nyní, jak se někteří protagonisté předhánění, kdo vytáhne větší trumf.
Po přečtení téměř desítky rozhovorů jsem se rozhodl citovat některé z nich. Připadají mi totiž zajímavé a věřím, že mohou oslovit i některé z vás.
První část citací je použita z HN, ze dne 7.11.2014
"Co vy ekonomové děláte? Už je červen (myšleno 1990), a já v Praze nevidím jedinou soukromou hospodu," pronesl podle Tomáše Ježka tehdejší prezident Václav Havel a jeho popíchnutí dalo impulz malé privatizaci - prodeji prodejen a provozoven v dražbách.
Václav Klaus k tématu devalvace provedé na konci roku 1990, před uvolněním cen. "Vzepřeli jsme se agresivnímu požadavku Mezinárodního měnového fondu, který požadoval kurs 35 korun za dolar. Kurs byl nakonec nastavený na 28 Kč/USD."
"Mezinárodní měnový fond přijal, že se mýlí, a poslal sem někoho jiného," vzpomíná Klaus a mluví o prvním úspěšném odporu proti MMF v historii.  
"Žili jsme ve společnosti, ve které byla obrovská poptávka po rychlé a masové privatizaci", připomíná atmosféru počátku 90. let Vladimír Dlouhý. "Nedovedu si představit, pod jakým tlakem by byla gradualistická (postupná) koncepce."
"Kritizovaný bankovní socialismus byl nevyhnutelný", soudí ekonom Jaroslav Ungermann, který radil sociálnědemokratickým premiérům a dnes je ekonomickým expertem odborového svazu ČMKOS. "Kdyby se banky chovaly tvrdě, byly by dopady na podniky horší", zdůrazňuje Ungermann.
Luděk Niedermayer, který v letech 1996 až 2008 spolurozhodoval o měnové politice ČNB. "Československo bylo v roce 1989 chudou zemí a podmínky byly nastaveny na další chudnutí. Ekonomika byla zastaralá, i když relativně stabilizovaná. Byla tu však kvalifikovaná pracovní síla a ekonomika měla těžit z geografické polohy a perspektivy členství v EU."

Reforma byla podle Niedermayera dobře nastartovaná, ale některé nedostatky (především v institucionálním rámci) měly závažné následky. "Český kapitalismus zkolaboval a výsledkem je vyšší podíl zahraničního kapitálu se všemi důsledky."
Pavel Kysilka, v 90 letech víceguverner ČNB: "V roce 1995 Česko otevřelo dveře pro příliv a odliv kapitálu za situace pevného kurzu. Současně zde stále byla vyšší inflace než v západní Evropě, i když růst cen byl výrazně nižší než v jiných bývalých socialistických státech. Přehřátí ekonomiky vedlo k deficitu běžného účtu. Poté, co vzrostla nedůvěra k možnosti ČNB udržet pevný kurz, začal útok na korunu. Centrální banka jej po čase musela přestat bránit a nechala korunu oscilovat." Kysilka zalitoval, že ČNB spolu s vládou nepřistoupila dříve k uvolnění měnového kurzu.
Michal Horáček pro E15, 14.11.2014:
Asi nejemotivnějším momentem bylo, když za námi přišli členové té jednotky, co mlátila demonstranty na Národní třídě. Říkali, že by na Letné chtěli lidem říct, že udělali hroznou chybu, nechtějí v tom už pokračovat a že se omlouvají. Dokonce až tak, že poručík Pinc, který to vzal na sebe, byl ochoten přednést to v uniformě, s obuškem a helmou, jak člověk příslušníky zásahových jednotek znal.

S Kocábem jsme mu udělali entrée, on pak skutečně předstoupil, strašně nervózním hlasem to přednesl a nakonec řekl: Tak já prosím o odpuštění. Bylo tam tři čtvrtě milionu lidí a chvíli bylo ticho – a pak se vzedmulo volání „odpouštíme“. Až v té chvíli jsem byl definitivně přesvědčen, že je revoluce vyhraná, protože už není téměř nikdo, kdo by chtěl minulé pořádky zastávat a bránit. Ani jejich nejvěrnější, ty „úderné pěsti dělnické třídy“, jak tomu komunisté drze říkali, protože právě dělníky brali za ta desetiletí pod krkem nejvíc, už najednou s nimi jít nechtěli. To se mi vybavilo mockrát.
Pocítil jste po revoluci, že najednou musíte psát jinak, protože už nepotřebujete dvojsmysly a narážky, ale můžete říkat vše otevřeně?

Poslední rok před revolucí jsem psal do Mladého světa něco, co se nazývalo Dopisy z lásky a nenávisti. Byly adresované různým osobnostem historie, používal jsem antropologické a historické paralely a byly tam superdvojsmysly, jak o tom mluvíte. Chodily na to stovky dopisů týdně. A tehdy jsem cítil to, co je snem každého člověka, který vstupuje do veřejného prostoru – že to má obrovskou cenu a smysl. To je krásné. Tehdy totiž nic nešlo, ale na všem záleželo. Později se ukázalo, že nastal dramatický rozdíl – dnes všechno jde, ale na ničem nezáleží. Takže už nikdy se nemůže stát, aby nějaký článek v novinách přitáhl takovou pozornost. Už nikdy nebudu mít takové zadostiučinění tvůrce, který má pocit, že to, co dělá, má cenu. To je daň za svobodnou společnost.
Další část rozhovoru, s Václavem Klausem, je použita z MF Dnes ze dne 1.11.2014
Pane prezidente, rozhovor vychází 1. listopadu. Vybavujete si, co jste dělal v tento den před čtvrtstoletím, tedy pár týdnů před listopadovou revolucí? Pracoval jste v Prognostickém ústavu...

Ten rok jsme víceméně věděli, že se něco zásadního stane. S mým tehdejším nejbližším spolupracovníkem Dušanem Třískou říkáme, že v roce 1989 už jsme si nedovolili vzít ani jeden den dovolené. Člověk už měl pocit, že tady musí být, že se něco blíží. V Prognostickém ústavu jsem toho roku udělal pro západní média asi stejný počet rozhovorů jako ten následující rok už v roli ministra financí. Tam si televizní štáby podávaly dveře.

O čem jste s nimi mluvil? O práci v ústavu? Nebo jste kritizoval komunistické plánování?

Už se přece tušilo, že se tady něco děje a jaké se připravují změny, reformy. O ničem jiném ty rozhovory nebyly.

Takže o reformách, o kterých jste tehdy jednali s vládnoucí komunistickou stranou?

Ano i ne. Já jsem s žádnou vládnoucí stranou nejednal. Šéf Prognostického ústavu Valtr Komárek, to byl nejlepší přítel vládnoucí strany, nejlepší kamarád všech Adamců (šéf komunistické vlády, pozn. red.) a těchto lidí. On s nimi nepochybně jednal. Já jsem například dostal pozvání na neděli 12. listopadu 1989 do rakouské televize, do jejich polední talk show, kde jsem mluvil o tom, co se u nás děje. O žádném 17. listopadu jsem ještě netušil, ale samozřejmě jsem svá vyjádření posouval dál a dál. A večer, když jsem přišel do hotelu - mobily ještě nebyly - se mi dovolal Vladimír Dlouhý, tehdy zástupce ředitele Komárka, a říká mi: Volal Adamec Komárkovi, co si to ten váš Klaus dovoluje říkat v rakouské televizi? Asi takové to bylo žití: brinkmanship, schopnost žít na kraji a nesklouznout dál.

Tušil jste, že se komunismus zhroutí už tak brzy?

Žádný termín samozřejmě nikdo znát nemohl. Ale ten režim už byl tak prázdný, nepřipravený, neochotný se bránit, že všem bylo jasné, že už stačí jen poslední kapka a hrnec přeteče. Nebylo ale podstatné, který den ta kapka zrovna padne.
Vámi zmiňovaný Vladimír Dlouhý, který byl tehdy jmenován ministrem hospodářství, nedávno vzpomínal, že z Husáka to tehdy spadlo, a když jste si připíjeli šampaňským, řekl, že je rád, že přichází nová garnitura.

Husák byl určitě vysokého IQ, on tomu rozuměl. Já například nezapomenu na jiný zážitek. To bylo v září říjnu 1990, když jsem v Parlamentu představoval scénář ekonomické reformy a proti vystupovala plejáda vedená Zemanem, Komárkem a vůbec tímto světem. Šest hodin jsem stál na tom mluvítku, odpovídal na dotazy, skončilo to, Parlament to tak nějak podivně prohlasoval, já byl skoro mrtvej, utahanej, jdu někdy v deset večer k autu, docela sklesle... A vedle mě někdo projde a říká: „Pane ministře, neberte to tak špatně. To dobře dopadne. Vy to zvládnete.“ To byl Adamec.

Tou dobou poslanec za KSČM.

Ano, poslanec. O generaci starší. A tak trošku tatínkovsky mi řekl, abych se na ně vykašlal, že jsou blbí. Přesně řekl: „Oni to brzy všichni pochopí, že to je takhle potřeba udělat.“ To přece pěkně ilustruje, jak to ti lidé tehdy brali.
První zlom v polistopadovém vývoji nastal hned v roce 1992: tehdy už bylo Občanské fórum rozdělené na dvě části, na vaši ODS a na Občanské hnutí. Ve volbách 1992 OH propadlo a jeho lidi jako Dienstbier, Pithart, Rychetský opustili politiku. Nebyla to škoda, že tento politický proud tak rychle zmizel?

Jsem přesvědčen, že bylo štěstí, že tito lidi vypadli. Štěstí pro celou naši zemi. To nebyli zodpovědní lidé a bylo dobře, že tam v těch klíčových chvílích nebyli. Protože oni by neumožnili náš normální vývoj vpřed.

To jste se s nimi vypořádal dost kategoricky. Václav Havel, který k této skupině měl blízko, zůstával po celou dobu vašeho vládnutí prezidentem. Ve vaší knížce se vůči němu ostře vymezujete: „Havlismus nebyl schopen vytvořit politickou programovou alternativu. Chtěl kázat, poučovat, nechat se oslavovat. Byl schopen bourat, nikoliv tvořit.“ Co Václav Havel boural?

Všechno. On prostě nechtěl společnost, jakou jsme - znovu hloupě říkám „my“ - chtěli. On nechtěl politickou demokracii standardního typu. On nenáviděl politické strany. On chtěl svá milovaná hnutí. A zásadním způsobem odmítal tržní ekonomiku, ač si myslím, že z ní sám osobně velmi tyl. On ale prostě nechtěl trh. Možná si vzpomínáte na jeho výroky, že trh je hokynářství. To byl nepřetržitý ideový souboj s tímto pohledem na svět. Museli jsme si probojovávat spoustu věcí, u kterých jsem si ani nemyslel, že to bude potřeba.
Byl pro vás Havel alespoň oním symbolem, dobře vnímaným v zahraničí?

Ano, v tom respektu vůči naší zemi jméno Václava Havla nepochybně sehrálo pozitivní roli. Ale myslím, že to bylo velmi silně vynahrazeno jeho vnitropolitickými kroky a zásahy a atmosférou, kterou spoluvytvářel. Ano, on byl symbol a je potřeba mít symboly. Zejména v zahraničí to mělo pozitivní význam. Na druhé straně - pořád se oháníme tím, že jsme díky jeho jménu byli ve světě více uznávaní: nezlobte se, ale žádná taková jména v ostatních zemích střední a východní Evropy nebyla, a do Evropské unie a do NATO vstupovaly ve stejnou chvíli jako my. Takže já bych ani tuhle věc tolik nepřeceňoval. Něco vám řeknu: byl jsem s Václavem Havlem v únoru 1990 na návštěvě v USA, když měl onen známý projev v Kongresu, kdy pak kongresmani vstali a několik minut tleskali...

Tím chcete říct, že v cizině uměl nadchnout?

Ne, chci říct, že já jsem tam tehdy seděl a netleskal. Tleskat jsem nemohl: ten projev se mi zdál naprosto absurdní. Byl naprosto zvláštní, v dikci stylu dlouhých vět, filozofující, antiamerický. A špatný překlad tomu dal absolutní korunu. Ručím za to, že žádný z těch kongresmanů tomu projevu nerozuměl. Pouze tleskali tomu symbolu.

Michal Horáček pro MF Dnes , 14.11.2014
90. léta s divokou privatizací, tunelováním, korupcí. To asi nebyl ideální vývoj, který jste si představoval…
Máma a prarodiče mi vypravovali o časech před komunistickým pučem. A taky o lidech, kteří se zmohli a vlastními nápady a úsilím zbohatli. Moje představa byla, že ve svobodné tržní společnosti bude těm, kteří jsou hodně talentovaní a pracovití, taková šance poskytnuta a že ji využijí. Jsem rád, že v mnoha případech se to po Listopadu skutečně stalo. Ale že daleko nejbohatšími se stanou ti, kteří jen převezmou státní majetek, aniž sami něco vytvoří...a co víc, že i to převzetí bude provázeno tím tunelováním a korupcí, které zmiňujete...tak to mě zklamalo moc. Spousta lidí poté přestala věřit, že to je hlavně jejich talent, nápady a úsilí, co je přivede k prosperitě. A je hodně takových, kteří přestali věřit i ve svobodné tržní prostředí a obávám se, že někteří i v samu demokracii. To nejvíc vyčítám polistopadovým vůdcům.

A přesto je potřeba připomínat si tohle: v listopadu 1989 se hegemonie komunistické strany zhroutila a poté i sám Sovětský svaz, z něhož se měla odvíjet „na věčné časy“. Od té doby už nemůžeme říkat, že za to, co se nám nepovedlo, může někdo jiný. Můžeme si za to sami. A jenom my sami se můžeme a musíme pokoušet o nápravu svých selhání.
Co odpovídáte lidem, kteří naříkají, že za komunismu bylo lépe?
Nic. Zrovna mně to nikdo neříká. A kdyby snad říkal, odpověděl bych asi jen tohle: Je to váš názor, zastávejte si jej. Jen připomínám, že kdybych za komunistů halasil, že líp bylo a je v kapitalismu, zavřeli by mě.

Někteří argumentují tím, že byly jistoty, každý měl práci. Někomu to stačilo...
To byly jistoty pracovního tábora, kde ovšem není právo na práci, nýbrž pracovní povinnost. K čemu taková jistota? A k čemu vůbec jistoty? Jistota patří smrti. Život svobodného člověka se skládá z nesčetných nejistot a právě to je na něm nejkrásnější. Nejistota vás posouvá dál. Nové nápady jsou možné jen díky nejistotě. Vítejme nejistoty, abychom mohli žít autenticky a důstojně.

Tolik použité citace z novinových rozhovorů. Naši minulost už nezměníme a mluvit o ní donekonečna je k ničemu. Aktuální je současnost, od které se můžeme odrazit. Odrazit do vyšších pater. A je jedno, zda bude u moci levice, pravice nebo třebas UFONI ...
Přál bych si, aby těch dalších 25 let bylo ještě lepších, aby naše společnost mohla být hrdá na to, že žijeme v této zemi. V zemi, která tu není těm ostatním většinou jen pro dobré pobavení, ale aby si získala skutečný respekt založený na skutečných činech každého z nás.